Chtěl aby se na jeho narozeninovou oslavu ještě dlouho vzpomínalo. Pronajal si obrovský dům. Všude byly obrovské hromady jídla a mezi nimi procházeli obrovské masy lidí a veselili se.
Poté, co dostal všechny dary, dvakrát tleskl. V tom okamžiku se ze stropu spustila obrovská plošina osazená o něco menším něž obrovským orchestrem.
Lidé okamžitě ztichli, nebyl to leda jaký orchestr, plný vyfintěných hudebníků, na nástroje hrála malá jehňátka. Všechna byla krásně sněhobílá a s modrýma očkama a jak líbezně hrála… Většina přítomných dam začala tiše a dojatě naříkat. Ty, u kterých nářek přešel k hysterickému pláči nad zhrzeným životem, byli nemilosrdně vyvedeny. Orchestr hrál opravdu dokonale. Po některých jehňátek začal jemně téci pot.
V tu chvíli vstal, orchestr přerušil a vyžádal si ticho. „Dámy a pánové. Hlavní chod dnešní večeře“. Třikrát tleskl. Jak doznělo poslední plácnutí, z postraních dveří vyšla asi padesátka řezníku v sněhobílých zástěrách a s modrýma očima. Naposledy si nabrousili nože a během chvíli proměnili jehňátka na cáry masa na rožni. Lidé se chvíli podivovali tomuto výstřelku, ale, jak ucítili vůni pečeného jehněčího, po chvilce je to přešlo. Hodovalo se až do rána.
Navzdory všem snahám se na oslavu zapomnělo celkem rychle. I když některé bolelo bříško mnoho dnů.